Celý areál budov byl proti vniknutí chráněný signální stěnou spočívající ze dvou oplocení z drátěného pletiva, mezi nimiž procházela vojenská stráž. Současně s tím byl také v lokalitě Podvrší, v těsném sousedství cesty z Veselice na Obůrku, zbudovaný další objekt, který sloužil pro ubytování vojáků, jež vykonávali ostrahu muničních skladů. Vlastní strážní oddíl tvořil 1 důstojník - velitel strážního oddílu, 1 praporčík - výkonný praporčík, 1 řidič, 2 kuchaři, 1 mechanik signální stěny, 24 poddůstojníků a vojínů. Do  stráže se chodilo obden. Jedna směna byla 24 hodin ve  stráži, druhá směna odpočívala a  prováděla výcvik, třetí směna se připravovala do stráže. Stráž byla tvořena z velitele stráže poddůstojníka, závodčího poddůstojníka a 6 strážných. Strážné na stanoviště zaváděl závodčí. Ti střežili 2 hodiny, 2 hodiny bděli, 2 hodiny spali. A tak se střídali 24 hodin. Tzv. Rota byla zbudovaná v místě, kde se koncem II. světové války dne 26.4.1945 ukryla jednotka německého Wermachtu. Podle vyprávnění pamětníků tam Němci mimo jiné opravovali vojenskou techniku.
Jak k výstavbě uvedených objektů, tak k vlastnímu provozu muničních skladů se nedochovalo mnoho informací. Jednalo se totiž o objekty s velkým stupněm utajení. Přesto se podařilo na internetu získat několik informací z nichž se dozvídáme, že tyto muniční sklady spadaly od roku 1958 pod VÚ 5055 v Jaroměři s pobočkou ve Hněvkovicích u Ledče nad Sázavou. Ten byl zřízen jako 4. armádní ženijní sklad. Vojenský útvar ve Veselici používal až do roku 1965 své vlastní krycí číslo VÚ 7760. V září téhož roku došlo k přejmenování útvaru na 4. okruhový ženijní sklad a jeho součástí byly i předsunuté sklady ženijní munice ve Veselici, Moravském Krumlově, Znojmě, Jemnici, Břeclavi, Medlánkách a Bohdalicích-Manerově.

U veselického útvaru pracovalo i několik občanů z Veselice a někteří z vojáků, kteří zde vykonávali základní vojenskou službu se v okolních obcích oženilo. Z občanů z Veselice, bývalých zaměstnanců v areálu muničních skladů, můžeme jmenovat p. Jána Gyuriána, který byl vojákem z povolání a také 2 civilní pracovníky - p. Jána Ďugoše a p. Rudolfa Kováče, který je z nich již jediným žijícím.
Jednou z pamětnic výstavby skladů je i pí. Marie Kakáčová, roz. Novotná z čp. 42, která se jako mladé děvče účastnila jako pomocník geodetů zaměřování lesních pozemků v uvedené lokalitě. Dělníci pracující na stavbě byli ubytovaní v malé budově postavené v lokalitě Na skale nad malou Veselicí. Jednalo se celodřevěný objekt, postavený na betonovém základě. Pozůstatky základu byly viditelné ještě koncem 70-tých roků minulého století.

S existencí muničních skladů je spojeno i několik smutných událostí, o nichž se více informací podařilo získat právě také díky internetu. Na jednom z diskusních fór se např. dozvídáme podrobnosti o události z roku 1967, při níž došlo k poranění několika obyvatel v nedalekých Petrovicích, ale také ke smrtelnému zranění příslušníka SNB. Jeden z diskutujících zde uvádí, citujeme: „V roce 1967 udělali strašný průšvih bigoši z útvaru 9108 Znojmo ve strážním oddíle ve Veselicích u Blanska. Na tento předsunutý muničák jezdily útvary strážit vždy na měsíc. Jedna povedená partička z útvaru provedla následující: ze strážního stanoviště odešel voják spolu se závodčím stráže na ples, či zábavu, do nedalekých Petrovic, kde se ožrali. Jelikož měli samopal včetně ostré munice, vystřelil jeden z nich na skupinku mladých lidí, tři z nich těžce zranil. Policistu na motorce, který je hledal zastřelili zezadu na silnici. Případ byl publikován i v tehdejším tisku. Vojenský vrah dostal nízký trest 15 let, závodčí ještě méně (snad 5 let Sabinova). Po této události se jezdilo do Veselic pouze na 10-ti denní turnusy a byl přítomen i určený důstojník. Pamatuji si i jména těch dvou. Byl to svob B. a voj. F. Dva pitomci, kteří navždy pošpinili jméno útvaru Znojmo“.

Zmíněným příslušníkem SNB byl praporčík Alfons Lakota, který pocházel z nedalé Obůrky, která spadala pod obec Těchov. Několik informací k této osobě také poskytují internetové stránky, které jej chrakterizují takto, citujeme: „Narodil se na Těchově 30. 10. 1921 a pracoval jako dělník u různých firem. Za okupace byl pro odbojovou činnost vězněn v táboře nucených prací nedaleko Vídně. Odtud uprchl do Jugoslávie k tamním partyzánům. Padl však do rukou ustašovských četníků, byl předán gestapu a po krutém mučení poslán do koncentračního tábora v Dachau. Příslušníkem SNB se stal 4. 9. 1946 a naposledy byl zařazen jako hlídkový příslušník obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Blansko. Dne 29. 10. 1967 v nočních hodinách stíhal praporčík Alfons Lakota dva vojenské zběhy ozbrojené samopaly, kteří v opilství zranili palbou několik náhodných chodců. Aby zabránil ohrožení dalších občanů, rozhodl se praporčík Lakota ke statečnému zákroku, při němž byl jedním ze zběhů zastřelen. Prezident republiky udělil praporčíku Lakotovi za jeho neohroženost, rozhodnost a snahu zachránit další životy vyznamenání „Za statečnost“ in memoriam. Na jeho počet byl na okraji lesa Kněží hora, ležícího mezi Vavřincem a Petrovicemi, zbudovaný malý pomník. Další příspěvek na diskusním fóru na internetu zase hovoří o tom, že zde v roce 1974 došlo k tomu, že byl ve strážní službě cituji: „zastřelený opilým furťákem vojín Josef Františák“.

K existenci vojenského areálu se váže ještě jedna událost. Při pátrání po informacích o budování areálu pamětníci často vzpomněli osobu muže jménem František Bahula. Tem měl zemřít dne 23.12.1956 nedaleko areálu muničních skladů za divných okolností. Jmenovaný žil v domě zbudovaném koncem II. světové války nad Malou Veselicí, kde se říká „Na vekendě“. Původní obyvatelé totíž dům opustili a odešli z obce v roce 1946 v rámci akce „osídlování pohraničí“. Přesné datum, kdy se jmenovaný Bahula na dům nastěhoval není známé. Pamětníci však zmiňují, že se postupně zapojil do života v obci a nejvíce měl pomáhat při zemědělských pracích v rodině Sáňkových ze zemědělské usedlosti čp. 3. Jeden z pamětníků také uvedl, že se mělo jednat o "elitního" kasaře z brněnského podsvětí, který byl dokonce uvězněný s budoucím presidentem Antonínem Zápotockým. Mimo jiné to dokládal i tvrzením, že disponoval většími obnosy finančních prostředků. Mezi lidmi o jeho smrti však od samého začátku kolují takové zvěsti, že se měl otrávit poté, co jej vystopovali vojáci jako údajného špiona. Vojáci šli po stopách otisknutých v poprašku čerstvého sněhu od areálu skladů až k jeho domu. Poté, co jej vyzvali, aby je následoval a vedli ho směrem k areálu muničních skladů, tak si měl nedaleko areálu říct o to, zda si může zapálit cigaretu a "údajně" se měl otrávit jedem ukrytým v cigaretě. Po této události se od samého začátku začalo mluvit o tom, že prováděl špionáž v souvislosti s muničními sklady. Pamětníci dále zmiňují, že jeho mrtvola byla převezená tehdejším automobilem veselických hasičů na hřbitov do Petrovic do tamní márnice. V matrice zemřelých se podařilo dohledat zápis o jeho úmrtí s poznámkou, že příčinou smrti byl selhání srdce. Ze zápisu se ještě dozvídáme, že byl roč. nar. 1896, pocházel z obce Uherský Ostroh, byl svobodný a povoláním byl tesař. Jak to bylo s příčinou jeho úmrtí doopravdy, tak to se buhužel něpodařilo zjistit, a to ani v archivech bezpečnostních složek.

Závěrem výše uvedených informací je zapotřebí ještě dodat, že veškerý materiál uskladněný ve skladech byl ještě v roce 1990 odvezený. Sklady postupně sloužily ke skladování různého materiálu, jako např. zábavné pyrotechniky, podlahovin apod. Bývalá rota sloužila po roce 1990 nejdříve jako školící středisko Armády ČR. V roce 1999 ji získali společně s okolními lesními pozemky v rámci restituce do vlastnictví potomci rodu Salm – Reifferscheidt, coby bývalý vlastník rájeckého panství a objekt sloužil jako rekreační středisko. Zbylé objekty skladů v lokalitě Stodůlky byly státem prodány v roce 2010 stejnému majiteli.

Novotný MIloslav

jednou z významných osobností z Vavřince, uvedenou v publikaci Střípky z naší historie, vydanou obcí Vavřinec v roce 2005, je Ondřej Skoták nar. 1.12.1817 v obecním domku čp. 36. Narodil se do početné rodiny Karla a Fantišky Skotákových jako sedmý z celkem 11 dětí. Otec Karel pocházel ze Suchdolu ze zemědělské usedlosti čp. 4 a matka Františka ze zemědělské usedlosti čp. 27, kde hospodařil rod Trávníčků. Ondřej a také jeho 2 mladší bratři - František a Anton - působili jako pedagogové. František (nar. 1820) působil jako učitel na obecné škole v nedalekých Olomučanech. Antonín (nar. 1823) se dal na kněžskou dráhu a po vysvěcení v roce 1850 byl kooperátorem (kaplanem) na farnosti při kostele u sv. Tomáše v Brně. Působil však také jako pedagog, a to jako učitel (katecheta) náboženství v polepšovně pro zpustlou mládež v Brně. Od studijního roku 1856/57 také vyučoval gramatice a metodice české řeči na brněnském kursu kandidátů učitelství. Zemřel ve věku 49 roků a ve farní kronice při kostelu sv. Tomáše se k jeho osobě zachoval následující zápis: „Dne 31.1.1872 zemřel náhle na puknutí aorty pan Antonín Skoták, jenž byl na této faře po 18 let kaplanem. Zanechal významné jmění, kolem 40 000 zl. nominální hodnoty, pouze v cenných papírech. Protože zemřel bez závěti, mohli se stát dědici jeho příbuzní. Ti věnovali farnímu kostelu, kde tak dlouho pracoval, těžký stříbrný, dobře pozlacený kalich, jenž byl v r. 1859 věnován jako čestný dar kněžstvem brněnského děkanátu panu čestnému kanovníkovi a faráři u sv. Tomáše Ignáci Knorrovi a nese nápis: „S nejhlubší úctou kněžstvo brněnského děkanátu svému děkanu v r. 1860“. Zemřelý kooperátor Antonín Skoták tento kalich po smrti p. Děkana Knorra koupil od jeho sestry Viktorie Knorrové. Nyní byl věnován kostelu a podespaný se zavazuje sloužit za klid duše zemřelého kooperátora Antonína Skotáka každoročně v jeho úmrtní den tichou mši a používat při ní tento kalich“.
Ondřej Skoták jako pedagog začal působit jako učitelský pomocník od roku 1833 ve sloupské škole a poté působil ve školách v Brně, Velkých Opatovicích, v Radiměři a ve Svitavách, kde se také 17.7.1849 oženil s Alžbětou, dcerou Jana Jaicha, soukromníka ve Svitavách. To již bylo za jeho působení na dalším místě, a to v Kopřivnici, kde od roku 1849 působil již jako samostatný učitel. Tam se novomanželům Skotákovým narodila v roce 1850 dcera Marie, krátce působil v Topolanech u Vyškova a posledním místem jeho působení byla obec Slavkov u Opavy, kde vykovával od roku 1872 až do odchodu do důchodu funkci řídícího učitele. Byl vynikající hudebník a varhaník, ve Slezsku se stýkal s otcem Leoše Janáčka. Soustředil neobyčejně mnoho hudebních skladeb (v počtu 1465), které se staly součástí sbírek muzikologického oddělení Slezského muzea v Opavě.
Učitelskému povolání se věnovala krátce i Ondřejova dcera Marie, která ve Slavkově působila, coby výpomocná učitelka (1872 - 1873, 1876 – 1877). Historické dokumenty, uložené v Zemském archivu v Opavě ve fondu věnovanému jejímu synovi Josefu Stypovy (1883 – 1948), však dokládají, že se nakonec ale učitelskému povolání dále nevěnovala. Marie se provdala v roce 1880 za Josefa Stypu, místního učitele, jehož rod ve Slavkově dlouhodobě hospodařil na selské usedlosti č. 26. Po odchodu jejího otce Ondřeje do důchodu postoupil Josef Stypa st. na post řídícího učitele a Marie převzala jak vedení zemědělské usedlosti, tak provozovala místní poštu. S manželem vychovali dceru Růženu a 3 syny – Josef (gymnaziální profesor v Opavě), Ladislav (zvěrolékař v Olomouci, ve Vyškově a ve Znojmě) a Bohumír (řídící učitel v Raduni). Syn Josef (nar. 1883) po studiu na opavském gymnáziu vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze a než byl v roce 1919 ustaven profesorem na „svém mateřském“ gymnáziu v Opavě, působil na několika školách v Čechách i na Moravě. Mimo to se jako slavkovský starosta - od roku 1928 do okupace a pak krátce do května 1945 – angažovaný v agrární straně zasloužil o budovu nové fary a elektrifikaci obce. Vedle toho se ve Slavkově podílel na činnosti Sokola a divadelního sdružení „Poděbrad“. Zemřel v srpnu roku 1948. Je autorem několika publikací vydaných při různých příležitostech (např. vyročí založení opavského gymnázia, Z naší minulosti /obce Slavkov/, založení SDH ve Slavkově, Památník Matice opavské 1877-1927 atd.). Působil též jako redaktor Věstníku Matice opavské.

Výše uvedené informace o Ondřeji Skotákovi a jeho rodině jsem čerpal mimo jiné z digitalizovaných dokumentů, které jsou přístupné na webu Zemského archivu v Opavě. Jsou vedené v archivním fondu pod názvem Josef Stypa, který obsahuje něco málo přes 1 bm délky archiválií (9 kartonů, 17 fotografií a 22 kreseb). V seznamu fondu jsem nalezl i hesla jako Děd Ondřej Skoták, písař Topolan a Praděd Karel Skoták. Tyto dokumenty nejsou však dosud digitalizované a jejich prostudování si vyžaduje osobní návštěvu opavského archivu. V archivní pomůcce k uvedenému fondu, vyhotovené v roce 2010, je mimo jiné např. zmíněno, že dotyčný Josef Stypa ml. přiložil ke své bohaté korespondenci i písemnosti svého otce a matky (roz. Skotákové), případně i další písemnosti z činnosti jejího děda, „písmáka Karla Skotáka, a otce, písaře Topolan u Olomouce, Ondřeje Skotáka“. Toto konstatování může být příslibem k existenci dalších zajímavých informací, jak o rodině Skotákových ve Vavřinci, tak o životě v obci Vavřinec samotné v 2. polovině 19. století.
Ondřej Skoták zemřel ve Slavkově u Opavy 5. listopadu 1891 a jeho dcera Marie zemřela v nemocnici ve Slezské Ostravě 7.12.1934.

Novotný Miloslav

Celý článek...

První jarní sobotu 21. března 

Celý článek...

Publikováno v Informačním zpravodaji Obú Vavřinec č. 6/2012, prosinec 2012.

(Emil) Josef Nečas se narodil 8.12.1892 ve Vavřinci v rodině podruha (podruh byl námezdní zemědělský pracovník, který bydlel v nájmu u sedláka). Jeho otec byl Josef Nečas narozený v čp. 25 a matkou Josef Nečasová, rozená Novotná, dcera Klimenta Novotného ze Sloupu z domu čp. 28 (dnes budova v níž je umístěná sloupská LÉKÁRNA). Kliment Novotný, jež byl tedy dědem Josefa Nečase pocházel z rodu Novotných, který byl velice rozšířený především v nedalekých Němčicích.

V této rubrice bychom rádi představili významné osobnosti – rodáky. Připomněli tak jejich zajímavé a naplněné životy. Ukázali odkaz těch, kteří vzešli z tohoto kraje a vynikli v různých oborech naší společnosti. Zejména v dnešní době je dobré si připomínat naše předky, zvláště ty, kteří po sobě zanechali nesmazatelné stopy, jak v srdcích lidí, tak svými činy.

  Významné osobnosti z Veselice

• • Sedlák Robert
  • Jarůšek Miloslav
  • Kala Miroslav

• Významné osobnosti z Vavřince

  • Nečas Josef Emil

Punkevní jeskyně se nacházejí v Pustém žlebu, 2 km od Skalního mlýnu proti proudu říčky Punkvy. Byly postupně objevovány v letech 1909-1933 výzkumnou skupinou pod vedením profesora Karla Absolona. Návštěvníci procházejí mohutnými dómy a chodbami s krápníkovou výzdobou na dno propasti Macocha. Hloubka propasti je 138 metrů.Další částí návštěvní trasy je projížďka na motorových člunech po podzemní říčce Punkvě. Součástí plavby je prohlídka Masarykova dómu, nejkrásnější prostory Punkevních jeskyní. Jeskyně jsou součástí nejdelšího jeskynního systému v České republice - Amatérské jeskyně, jejíž délka dosud známých chodeb je více než 30 kilometrů.

Zřícenina rozlehlého hradu, ležícího na skále naproti vchodu do Punkevních jeskyní, který založil olomoucký biskup Bruno ze Šaumburku v polovině 13. století. Ve 14. století byl opraven a zřejmě rozšířen o přehradí. Od té doby byl často zastavován. Roku 1424 bylo vypleněno husity okolí Blanska a zřejmě dobýván i hrad Blansek. Totéž se stalo i při další husitské výpravě roku 1431. Hrad však rozbořen nebyl, jelikož v roce 1440 se zde konal sněm biskupských leníků. Ke zpustnutí hradu došlo v polovině 15. století, pravděpodobně následkem požáru. Roku 1461 se uvádí jako pustý. Pokud se chceme na zříceninu podívat, vypravíme se po zelené turistické stezce z Nových Dvorů.

Narodil se v Brně, ale celé dětství prožil v Hodoníně, kde absolvoval i základní a střední všeobecně vzdělávací školu. Po ukončení studií na Vysoké škole zemědělské v Brně nastoupil jako zootechnik v JZD Šošůvka. V zemědělství pracoval až do důchodu.

Malování a obrazy jsou jeho celoživotní láskou. Pravidelně sledoval a dále sleduje uměleckou scénu na výstavách a v galeriích. K samotnému malování se dostal až v důchodu. Pod vedením zkušených docentů Masarykovy univerzity v Brně absolvoval kurz malování. Do svých obrazů vkládá své sny a představy. K malování zvolil techniku akvarelu, druhý nejdokonalejší výtvarný prostředek po olejomalbě. Obrazy Ing. Tomáše Baránka představují jeho domov – Šošuvku a okolí, nevyhýbá se ani kráse květin.

V sobotu 4. dubna 2015, při příležitosti velikonočního jarmarku, byla v knihovně otevřená výstava obrazů pana Baránka ze Šošůvky. Na dvaceti obrazech si návštěvníci výstavy mohli prohlédnot místa nám tak dobře známá, Šošůvku, Sloup, krásnou přírodu našeho regionu a také obrazy květin. Obrazy malované technikou akvarel se návštěvníkům moc líbily a i když jejich hlavním cílem byl jarmark a rozhledna, výstavu navštívili v hojném počtu.

Jeskyně Balcarka v Ostrově u Macochy představuje svou krápníkovou výzdobou snad nejbohatší jeskyni Moravského krasu a patří právem k vyhledávaným cílům turistických návštěv.  Méně je však veřejnosti známo, že Balcarka zaujímá také významné místo  v nejstarší historii Moravského krasu. Někdy zhruba před 15 000 lety  v ní sídlila početná skupina lidí, lovců sobů a koní z údobí magdalénienu. Mimořádné bohatství krápníků, povrchové krasové jevy, bohaté archeologické a paleontologické nálezy, význačné druhy teplomilné květeny a malebnost krajiny činí z lokality Balcarky jedno z nejzajímavějších míst v regionu.