Publikováno v Informačním zpravodaji Obú Vavřinec č. 2/2013, duben 2013 a č. 3/2013, červen 2013

Válečné období mezi roky 1938 až 1945 bylo pro všechny tehdejší obyvatele Veselice bezesporu velice těžké. Válka měla značný vliv jak na život samotných obyvatel, tak i na veřejný život ve Veselici. V zápise ve veselické pamětní knize např. najdeme určité postesknutí nad tím, že tehdejší členové obecního zastupitelstva nechtěli svoje funkce vykonávat a důvodem mělo být to „neustálé německé nařizování“. Neklidnou atmosféru v obci dokládá mimo jiné i situace po volbách do obecního zastupitelstva, které se uskutečnily v květnu roku 1938, tedy těsně před válkou. Jelikož ale k výsledku voleb byly podány námitky k okresnímu úřadu, tak teprve až v lednu roku 1939 bylo ustaveno nové 12-ti členné obecní zastupitelstvo. Rozložení mandátů politických stran bylo takové, že 7 mandátů získala Sociální demokracie, 4 Republikánská strana (Agrární strana) a 1 Lidová strana. Za starosty byl zvolený Pernica Josef z čp. 62 a jeho náměstkem Alois Skoták z čp. 11. Obecní zastupitelstvo vydrželo ve stejném složení až do konce války. Jak už víme, k zabrání Československé republiky Němci došlo 15. března 1939. První ranou občanům Veselice, stejně jak pro občany celé republiky, bylo od října 1939 zavedení přídělového systému na potraviny, ale už v prosinci téhož roku také např. na mýdlo, obuv, prádlo a látky. Jednou z významných změn bylo také např. zavedení jízdy vpravo na silnicích. Zápis o tom najdeme v Pamětní knize obce Vavřinec, která je společně se zmíněnou Pamětní knihou obce Veselice, ale i obce Suchdol, jedním ze zdrojů informací o událostech v období 2. světové války. O dění na frontě se obyvatelé dozvídali většinou jen z rádia, ale osobní zkušenosti přímo s německou armádou měli přibližně až poslední půlrok války. To ale hodně předbíhám.

Vraťme se zpět do roku 1940.

Dalším ze zdrojů informací o životě ve Veselici jsou i vzpomínky paní Květy Kučerové ze Žďáru, roz. Petlachové v roce 1930 ve Veselici čp. 18, dále potom pana Aloise Skotáka roz. 1929 v čp. 4 a paní Emílie Nečasové roz. 1929 v čp. …. Paní Kučerová však na otázku, co si pamatuje z období války odpovídá, že si více pamatuje až její konec. Protože byla na začátku války dítětem, tak jí nic zásadnějšího v mysli neutkvělo. Důvodem bylo mimo jiné i to, že dospělí před dětmi moc o problémech, jež je v období války provázely, nemluvili. Hlavně z důvodu, aby děti něco nevyzradily. Více informací již ze začátku války poskytuje zápis v Pamětní knize obce Veselice. Tehdejší zapisovatel Antonín Souček, rodák z nedalekého Žďáru, mimo jiné uvádí, že obec byla označena dvojjazyčnými tabulkami, nejdříve německy Weselitz a potom česky Veselice. Hned poté co 15. března 1939 Československou republiku obsadila německá armáda a vznikl tak protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mähren), nařídili Němci mimo již zmíněného přídělového systému také dodávky vajec a mléka, které museli odvádět ti, co chovali slepice a krávy. To přijímali místní zemědělci s nedůvěrou, jakož i další opatření nařízená Němci. Sběrna mléka byla v hostinci u p. Skotáka a sběr vajec prováděla hokynářka z Horní Lhoty rovněž v hostinci, kam je chovatelé nosnic museli donést. Mléka se odevzdávalo z jedné dojnice po otelení u větších zemědělců 5 až 6 litrů, u menších 4 až 5 litrů. Vajec se dodávalo 65 kusů z jedné nosnice staré a 64 kusů z mladé. Zápis v suchdolské pamětní knize zase uvádí že, cituji: „Dle nařízení protektorátních úřadů si mohl ponechat zemědělec ¾ litru mléka na osobu a den a ostatní musel odevzdat“. Taky je tam uvedeno, že veškeré máselnice a odstředivky byly zaplombovány a nesměly se používat. Událostí, jež byla důvodem k zesílení tlaku na obyvatelstvo v celém protektorátu, byl atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora, provedený dne 27. května 1942 v Praze. V zápise v suchdolské pamětní knize je k této události napsáno, cituji: „Jinak událost po atentátu na Heydricha u nás většího vlivu na beztoho trudný život neměla, vojáci prošli tudy s puškama v rukou z lesa přes pole k vesnicí a občané domnívající se, že jdou hledat zásoby obilí, schovávali kam se dalo, bohudík vojáci odešli a tak nebezpečí pro naši obec zažehnáno.“ Další informace, které dokládají, že německé úřady se snažily všemožně z protektorátu získat co nejvíce surovin, bylo nařízení okresního úřadu, podle něhož se měl v Suchdole, ale i okolních vesnicích, začít pěstovat len a dalším nařízením byl zákaz prodeje piva, které se mohlo čepovat jen v neděli. Jedno z dalších nařízení byly také tzv. restrikce učitelstva. Jednalo se o omezení vlivu českých učitelů na výchovu dětí. Mezi ty co doplatili na toto nařízení byl i učitel Emil Fuhrman, který bydlel v čp. 50 v Malé Veselici. Pocházel ze Sudet z Lošova u Šumperku a učil ve vavřinecké škole. Ten byl již v roce 1942 nasazený Němci do továrny v Adamově, kde byl až do konce války. Dále byly zavedené noční hlídky, což platilo pro všechny muže od 18 do 60 roků. Takže mimo nočního hlídače, který hlídal od 21 do 2 hod., hlídali ostatní muži vždy po dvou od 21 do 1 hod. a potom od 1 do 4 hod. další dva muži. Jedním z dalších nařízení bylo nařízení pracovní povinnosti. To je uvedené v zápise za rok 1943 v suchdolské pamětní knize. Mělo se jednat o to, že všichni muži od 18 do 65 roků a ženy od 17 – do 45 roků se museli hlásit za účelem splnění pracovní povinnosti. Výsledkem těchto nařízení bylo to, že z Veselice byli podle dostupných informací „nasazený“ Straka Miloslav – instalater z čp. 34 a dále potom Stloukal František - stolař z čp. 17 a Nečas Bohumil – stolař z čp. 38, kteří byli společně nasazeni v letecké továrně u Vídeňského nového města (Wiener Neustadt) v Rakousku. Posledně jmenovaný zahynul v únoru 1945 ve věku 23 roků při bombardování továrny americkou armádou. Někteří z mužů, ale i žen, kteří spadali pod pracovní povinnost pro německou říši, vykonávali práce v továrnách v Blansku, Adamově, Brně a Kuřimi. Většina továrem byla totiž po dobu války zaměřena na výrobu pro zbrojní průmysl. Ve zmíněném roce 1943 a i později postupně docházela stále častěji vedením jednotlivých obcí v regionu další a další nařízení protektorátních úřadů. Paní Kučerová si také vzpomíná na to, že jedním z veselických občanů, který byl nasazený na zákopové práce, byl pan Vilém Nečas z domu čp. 20, kde se říkalo „U Mařinéch“. P. Alois Skoták k tomu ještě dodává, že dalším, kdo byl nasazený na výkopové práce, byl Miloslav Ondroušek z čp. 8. Bylo to pravděpodobně koncem roku 1944, což by potvrzovala i informace v zápise v suchdolské pamětní knize. Ten hovoří o tom, že dne 12. prosince 1944 byl na 10 týdnů ze Suchdolu povolán na výkopové práce Antonín Nečas z čp. 5, rok narození 1924. Dále je tam i zmínka o tom, že se do Suchdolu dostal dne 23. prosince 1944 spěšný spis od okresního úřadu. V tomto výnosu ministerstva zemědělství a lesnictví se tehdejšímu vedení obce Suchdol sděluje, že cituji: „Musí být pro zákopové práce na Moravě nasazeny další pracovní síly, a to muži, ročníky narození 1920 – 1927“. Je více než pravděpodobné, že tentýž výnos obdrželo i tehdejší vedení Veselice. K této záležitosti ještě paní Kučerová dodává, že se konala na obci sbírka teplého oblečení, které bylo poté odvezené zmíněnému Vilému Nečasovi, který se podle jejího vyjádření vrátil z výkopových prací domů až po skončení války. Místem, kde měl výkopové práce vykonávat, byly obce na Jižní Moravě. Jednalo se o opevňovací zákopy pro německou armádu, která se připravovala na obranu proti Rudé armádě postupující ve směru z Rakouska. Jedním z dalších nařízení byla organizace protiletecké ochrany. Díky tomu bylo povinností všech majitelů domů vyvěsit v předsíni každého domu orgajizační pokyny pro protileteckou ochranu. V zápise je také uvedeno, že po čase na to lidé zapomněli a potom nevěděli co mají za povinnosti.

Jak se blížil konec roku 1944, byly zprávy o vývoji války odposlouchané z rozhlasových přijímačů stále více příznivější. To potvrzují i pozdější zápisy ve zmíněných pamětních knihách. Tak např. v Pamětní knize obce Suchdolu je zapsáno, že dne 17. dubna 1945 byla zastavena práce ve většině závodů na Brněnsku a Blanensku. Pracovat se údajně nedalo pro celodenní letecký poplach, a to ve dne i v noci několik dní po sobě. Současně je v knize i uvedeno, že se do Suchdolu přicházeli ukrývat lidi až z Brna a jeho okolí. Tito lidé říkali, že německá armáda všechno likviduje, sbírá potraviny, šaty, pálí vesnice a vše ničí. Na základě těchto informací začali obyvatelé Suchdolu všechno cennější postupně zakopávat a schovávat např. i „do děr ve „Žlebu“. Často se prý stalo, že tam narazili na několik ukrytých ruských zajatců uprchlíků.

To mohli být pravděpodobně také zběhové, kteří utekli německým vojákům při opevňovacích pracích ve Žlebu“ pod Suchdolem. Mimo jiné se mohlo se jednat o ruské zajatce, kteří měli být podle zápisu ve veselické pamětní knize umístění ve Žďáru od února 1942 v počtu 300 mužů. Při cestě ze Žďáru přes Veselici a Suchdol do „Žlebu“ se ve Veselici zastavovali u hasičky, kde dostávali od lidí jídlo. Pani Kučerová dodává, že cituji: „V tu zimu byly velké mrazy a někteří ani neměli boty, měli omotané nohy hadrama“. Když se vraceli večer zpět do Žďáru, tak jim podle paní Kučerové i podle zápisů v pamětních knihách, lidé vařili polévku a k tomu dávali chleba. Jednou v Suchdole, podruhé zase ve Veselici. Také ještě dodává, že cituji: „Těm německým vojákům se muselo dát něco lepšího, aby to těm ruským zajatcům nechali snězt“. Zajatci měli ve „Žlebě“ a okolí stavět dřevěné překážky z klád. Na území Veselice údajně žádná taková překážka nebyla, jen byla jedna „Na Troubech“ (na kraji lesa při jízdě ve směru od Veselice na Nové Dvory) a „Na Štěrčném“ u Nových Dvorů. Další informace dokládající stavění překážek v okolí Suchdolu najdeme v zápise v suchdolské pamětní knize. Je zde uvedeno, že 19. února 1945 přijeli do Suchdolu němečtí důstojníci a nařídili starostovi, aby nachystal na ráno nářadí, a to po 5 kusech krompáče, sekery, lopaty a pily. Druhý den ráno potom přišli vojáci a dovedli sebou asi 50 ruských zajatců, kteří byli hladoví, neboť prosili ženy, které uviděli na ulici, se sepjatýma rukama o kousek chleba. Zajatci měli stavět „překážky“ na krasové silnici za dozoru německých vojáků. Zápis v pamětní knize také uvádí, že ty překážky na té „krasové“ silnici měli stavět 3 týdny. K tomu ještě pani Kučerová dodává, že další ruští zajatci byli v Šošůvce. Měli být v nějaké hospodě, kde vyráběli cituji: „Takové ty holubičky ze dřeva a odměnou jim měl být pouze chleba“. Stále častěji se také stávalo, že vesnici navštěvovali v noci ruští vojáci a partyzáni, často zaklepali u někoho na dveře s žádostí, aby se mohli ohřát. Z veselických občanů měli partyzánům nejčastěji poskytovat přístřeší Ondroušek František čp. 8, Skoták Karel čp. 60 a Němec Alois čp. 58, ale i další.

Jak už bylo uvedeno v úvodu, má paní Kučerová více vzpomínek až na závěr války. I přes tuto skutečnost dodává, že atmosféra strachu a velké opatrnosti, především dospělých obyvatel, panovala určitě po celou dobu války. Podle jejích slov a potvrzují to také zápisy v pamětních knihách, čím více se blížil konce války, tím častěji docházelo v regionu k dramatickým situacím. Zápis v suchdolské pamětní knize např. uvádí, že ve středu 18. dubna 1945 se roznesla po dědině zpráva, že němečtí okupanti odvádějí muže ve věku 18 až 60 roků na zákopové práce nebo do internačních táborů. Netrvalo to ani půl hodiny a ve Veselici, ale i ve vesnicích v okolí nebyl kromě starců žádný muž. Utekli se skrýt do lesů hlavně pod Suchdol, ale navečer se už postupně začali vracet domů.

Že se pomalu, ale neodvratně, blíží konec války nasvědčovaly stále častější přelety letadel nad obcí a také to, že bylo slyšet dělostřeleckou střelbu. Jak pani Kučerová, tak zápisy v pamětních knihách hovoří o tom, že německá armáda do Veselice vstoupila ve středu 25. dubna 1945. Na tuto událost má pani Kučerová osobní vzpomínku, a to když v ten den jejich rodina sázela u Nových Dvorů brambory na poli v lokalitě „Královka“. Když už s tím sázením brambor skončili, její otec najednou povídá: „Panebože to só vojáci“. Ti zrovna přijížděli po silnici od Blanska a on je zahlédl právě na okraji lesa, kde se říká „U Ščerčnýho“. Jak byla tato německá jednotka početná si už nepamatuje a více informací o tom nenajdeme ani v pamětních knihách. Jen k té události ještě dodává, že se domů do Veselice vraceli zpět v koloně společně s těmi německými vojáky. Současně dodává, že část té vojenské jednotky měla přímo u jejich domu zaparkované auto s polní kuchyní (měli tam mít několik kotlů), v nichž vařili stravu pro další německé vojáky, kteří byli ve Veselici a jejím okolí. Paní Kučerová dále říká, že přes den zůstali ve Veselici jen stráže a kuchaři. Auto bylo postavené na cestě mezi domem čp. 18 a statkem čp. 11, bylo obestavěné dřevem, otýpkami apod., aby bylo zamaskované před letadly. Dále taky poznamenává, že i další auta, která měli Němci ve Veselici, stála vždy v úzkých místech mezi domy, aby byla maskována před letadly, která je hledala. V této souvislosti poznamenává, že letadla taky hledala ve sloupském regionu nějakého Kleknera, který měl být hlavním vedoucím v továrně umístěné v jeskyni Kůlna, kde Němci vyráběli od roku 1943 díly do letadel. Pan Alois Skoták k tomu naopak poznamenává, že továrna s názvem Klekner měla být v Kuřimi, kde měl být podle něho také „nasazený“ veselický občan Stanislav Ševčík roz. 1924 ze zemědělské usedlosti čp. 12. Jasno do této problematiky vnesl pan Vlastimil Schildberger st. z Brna, který je uznávaný odborník na období 2. světové války v brněnském regionu. Jmenovaný potvrzuje, že v Kuřimi byl závod Klöckner – Werke, který vyráběl letecké motory. Mělo se jednat o závod, který byl do Kuřimi přestěhovaný z Hamburku poté, co byla tamní letecká továrna zničená při bombardování britskou armádou. Pan Schildberger ještě dodává, že jednotlivé komponenty pro letecký průmysl byly vyráběné na mnoha dalších místech v okolí Brna a Němci této organizaci výroby říkali „mozaiková výroba“. Smyslem toho opatření, spočívajícího v „rozprostření“ výroby na více míst, byla snaha o to, aby v případě zničení jedné z výroben, nedošlo k většímu výpadku v montážních provozech, z nichž měl být jeden právě také ve zmíněné jeskyni Kůlna u Sloupu. Jednotlivé dílny byly podle něj umístěné po obcích např. i v bývalých „sokolovnách“ apod. Pozůstatkem té doby je podle pana Schildbergera i obec Podlesí ležící nedaleko silnice Brno – Svitavy, která byla vybudovaná Němci pro pracovníky nasazené v uvedeném závodě.

Na další otázku k pobytu německých vojáků ubytovaných u nich doma paní Kučerová poznamenává, že vojáci vařili stravu pro vojáky, kteří např. vykonávali ve Veselici stráž – stráže stály např. u obecní budovy vedle kapličky – tam byla hasičská zbrojnice a kancelář obecního úřadu, potom také na dalších křižovatkách cest v obci a potom taky např. před hospodou apod.. Taky říká, že další vojáci byli různě v okolí obce po „lesách“, kde kopali zákopy a stavěli barikády. K tomu pan Skoták sděluje, že v Podvrší bylo mnoho německých vojáků a techniky a měli tam mít opravnu aut a další vojenské techniky. Současně dodává, že jednou šel přes Podvrší do Blanska, a to právě v době, kdy Němci byli „nastěhováni“ v Podvrší. Ti každého, kdo tudy procházel, kontrolovali a dotyčný jim musel sdělit kam jde a vojáci jej pustili dál. Dále ještě paní Kučerová na otázku, co si pamatuje na pobyt Němců u nich doma sděluje, že jídlo pro sebe, tedy ti Němci co bydleli u nich doma, si vařili u nich doma v kuchyni. Také vzpomíná, že např. dělali i dort, když měli nějakou oslavu, asi narozeniny a na „mlátku“ měli pověšenou zabitou krávu, z níž brali maso. Dále dodává, že ti vojáci na ně byli hodní, že nikomu nic neudělali, lidi se mohli přes den volně pohybovat po vesnici, ale večer ne. Taky dodává, že už asi čekali, kdy to všechno skončí? No a dnes už víme, že to doopravdy netrvalo dlouho. Situace se pro Němce stávala stále horší a horší. Usuzovat to můžeme také ze zápisu ze suchdolské pamětní knihy, kde je uvedeno, že do Suchdolu přijelo 30. dubna 1945 v 5 hodin ráno 70 panceřových „housenkových“ vozů. Poschovávaly se po celé obci pod stromy a na mlaty. Přijeli od Brna, že si několik dnů odpočinou. Po malé chvíli jim ale přišel rozkaz a museli pokračovat údajně na frontu na Drahanskou vrchovinu. Další zápis v knize uvádí, že Němci postavili dvoučlennou hlídku pod Suchdolem na státní silnici, která se po každé druhé hodině střídala a chodila přes Suchdol do Veselice do „svých ubikací“. Hlídka měla za úkol „chytání zběhů z fronty, kterých začalo narůstat“.

Ve Veselici ale bylo německých vojáků daleko víc. Němečtí důstojníci měli být údajně ubytováni spíše v zemědělských usedlostech, kde bylo podle vyjádření paní Kučerové více jídla a měli tam lepší ubytovací podmínky. V této souvislosti ještě poznamenává, že nějaká ta „německá šarže“ bydlela u Ondroušků v čp. 8. Dále měli bydlet také např. v čp. 2 „U Růžičků a potom i v čp. 4, kde se říká „U Albertů“. Tuto informaci potvrzuje i pan Skoták, který si pamatuje, že jich u nich doma bydlelo několik, a že měli u nich na humně koně a auta. Paní Kučerová také vzpomíná, že její rodiče i ona s ostatními dětmi z domů v okolí jejího bydliště přes den moc do „dědiny“ nechodili. Spíše jen zašli k sousedům, t.j. ke Skotákům (dnes Jarůškům). Údajně se na veřejnosti lidi mezi sebou skoro vůbec nebavili. V této souvilosti si vzpomíná, že když se jednou bavila s paní Ludmilou Jarůškovou z čp. 11, roz. Skotákovou, tak se na ně začali němečtí vojácí smát a ony časem pochopily, že jim rozumí, co se baví. Později potom zjistily, že jeden z německých vojáků uměl totiž velice dobře česky. Byl to pravděpodobně někdo, kdo žil asi v Sudetech a musel potom také narukovat do německé armády. Takže si potom už před nimi dávaly pozor a vůbec se před německými vojáky nebavily. Paní Kučerová taky ještě vzpomíná na jeden takový zážitek, jak říká s „Němcama“. Byla tehdy „U Růžičků“ v čp. 2 a pod kůlnou si tam pouštěly s kamarádkou od Růžičků hudbu z gramofonu a učily se tančit. Byla při tom taky žena německého důstojníka, co tam bydleli. Od ní se paní Kučerová údajně dozvěděla, že je s manželem od začátku války, že s ním pořád cestuje, že mají „majetek zakopaný“ a o rodině, že neví vůbec nic. Najednou se prý otevřely dveře a v nich stál ten Němec, který přišel z práce. Díval se na ně přísně a paní Kučerová si ten pohled, a to jak stál v těch dveřích, prý hodně dlouho pamatovala. Ta německá žena svému manželovi nakonec vysvětlila, že se ta děvčata jen učí tančit, protože on si myslel, že už oslavují konec války.

Dotyčný německý důstojník měl právě sloužit v tom Podvrší, kde měl mít dozor nad vojáky, kteří pracovali v té opravně. Ona osobně v Podvrší však nikdy v době pobytu Němců ve Veselici nebyla. Podvrší si za místo pro větší shromáždění jak techniky, tak lidí, vybrali Němci zcela určitě díky tomu, že se nacházelo v lesním porostu a byl k němu dobrý příjezd. Bylo tedy více kryté před letadly než volný prostor někde v okolí obce. Letadla měla létat i nad Veselicí a jejich úkolem bylo pronásledování a napadání ustupující německé armády. Do Podvrší se měla nastěhovat kolona vozidel německé armády 26. dubna 1945, což dokládá zápis v suchdolské pamětní knize. Ze zápisu v knize ale není úplně zřejmé, jestli ruská letadla útočila i na tu kolonu ukrytou v Podvrší. Je tam však napsáno, že ještě během 26. a 27. dubna mnoho lidí, obzvláště ženy a děti utíkaly se schovat do lesů v okolí Veselice. Poté se situace trochu uklidnila. Další událostí, jež zaznamenává pamětní kniha, je příjezd 27 obrněných panceřových vozidel, která přijela od Blanska a jela směrem na Suchdol. Jednalo se však o to, že je někdo v Blansku možná úmyslně nesprávně informoval, neboť oni chtěli jet údajně do Suchdolu u Konice.

Situace německé armády však byla stále bezvýchodnější. Potvrzuje to i zápis v suchdolské pamětní knize, který hovoří o tom, že 4. května 1945 přijel do Petrovic ustupující oddíl německého vojska, který měl vyrabovat tabákovou továrnu v Hodoníně. Muži, kuřáci ze Suchdolu, prý chodili do Kněží hory, kde bylo stanoviště těch Němců a dávali jim za cigarety a tabák vajíčka a jiné věci.

K odjezdu Němců z Veselice i z Podvrší mělo podle zápisu ve veselické pamětní knize dojít během 6. a do ranních hodin 7. května. Tato informace částečně koliduje s informací paní Kučerové, která k odjezdu Němců z Veselice sděluje, že cituji: „Němci z Veselice odtáhli velmi rychlo, během hodiny byli pryč“. Ten den byl podle ní od časného rána jako každý jiný, vše probíhalo normálně. Kolem oběda ale začal být v „dědině“ velký chaos. Dostali rozkaz a v hodině byli „spakovaní“ a odjeli pryč“. Měli jet na Sloup a potom se podle paní Kučerové říkalo, že jeli asi směrem na Vysočany a za Šošůvkou je mělo napadnout letadlo. Tvrzení paní Kučerové však nemuselo vystihovat skutečnou situaci a bylo ovlivněno pravděpodobně tím, že více vnímala události v okolí jejich domu právě proto, že v jejich domě byli němečtí vojáci ubytováni. Zápis ve veselické pamětní knize dále uvádí, že cituji: „8. a 9. května dopoledne ustupovaly německé pěší oddíly od Sloupu přes pole k Petrovicím, když předtím vše, co nemohli odvézt, spálili. Nejvíce požárů bylo v Kněží hoře u Petrovic, kde Němci zapalovali auta a veškeré zásoby. Také v Podvrší byl oheň a ještě dnes je tam vidět u „Křížka“ na háleji kostru z auta“ (zápis do Pamětní knihy z období války dopisoval pan Antonín Souček, tehdejší zapisovatel, pomocí poznámek sepsaných v pomocném sešitě a tak není zcela zřejmé, v kterou dobu tam ta ohořelá kostra auta ještě byla).

Informaci z pamětních knih o tom, že Němci byli i v Kněží hoře (les mezi Vavřincem a Petrovicemi) potvrzuje i paní Kučerová. Ta k tomu sděluje, že cituji: „V Kněží hoře u Petrovic byli Němci a měli tam spoustu různých věcí a lidi z dědiny tam chodili s „Němcama“ směňovat např. cukr za seno pro koně apod. Taky odtud lidi nosili např. deky apod.“. Podle jejího vyjádření tam nikdo z její rodiny nikdy pro nic nebyl, protože její otec říkal, že cituji: „Kdoví, jesli to není otravené a když jsme to vydrželi tak dlouho, tak to musíme vydržet až do konce války“.

Ten přišel do Veselice ve středu 9. května. V ten den přijelo do Veselice auto se 2 důstojníky rumunského dělostřelectva. Načež ze čtvrtka na pátek v noci přijely 4 baterie dělostřelectva a vozatajstva – asi 400 koní a 500 mužů, ale odpoledne téhož dne odjeli z Veselice, ale nejeli moc daleko, jenom do nedalekého Suchdolu. V tu dobu se taky do Veselice doneslo, že do Sloupa přijel ruský tank a jak poznamenává paní Kučerová cituji: „Ti mladí letěli všichni do toho Slópa“. Pani Kučerová tam nesměla, protože jí to zakázal otec, ale potom odpoledne šli do Petrovic, kde, jak říká, „Šla ta fronta, ti pěšáci, ze Slópa na Rájec, špinaví, uprášení, voni šli a spali, byli to ti Rumuni a jen velitelé byli ruští vojáci“. Taky ještě dodává, že přes Veselici měli jít ruští vojáci a ti zase brali kola, hodinky, některý prý měl několikatery hodinky na ruce, neuměl je ani natáhnout, ani „je neznal“, byli hodně negramotní. Také ještě poznamenává, že v dědině ti rumunští vojáci dlouho nebyli a ještě dodává, že u nich doma jich spalo 5 nebo 6. Co si vzpomíná, tak cituji: „Lehli si na zem v seknici a spali celé deň“. Závěrem k těm rumunským vojákům ve Veselici poznamenává, že někteří rumunští vojáci hodně „zháněli“ a kradli v domech „vod rebniků“ slepice apod. Dokladem o nepříliš dobrém chování některých rumunských vojáků v našich obcích může být dopis, který obdržela rodina Jaromíra Jarůška z usedlosti čp. 4 z Vavřince. Tento dopis má uložený ve svém archivu pan Rostislav Burget z Vavřince čp. 37. Jeden z vojáků jménem Oeriu Victor, který byl u Jarůšků pravděpodobně hostem, zaslal dne 17.6.1945 rodině Jarůškových dopis, v němž se píše, cituji: „Vzpomínka. Tato slova zde zůstávají napsaná na vzpomínku, kdy jsem vstoupil do tohoto domu, kde mě přijali nevlídně kvůli mým kamarádům, kteří museli na tyto civilisty být také nevlídní. Po jednom dnu jsem se stal tak dobrým, jakým jsem nikdy nedoufal být, byl jsem obsluhován vším. Děkuji všem a říkám jim na shledanou. Seržant Victor.“

Příjezd rumunské armády do Suchdolu dokládá suchdolská pamětní kniha, v níž je uvedeno, že v noci na 10. května ve 2 hodiny přijelo do Suchdolu 400 koní a 500 mužů. Mělo se jednat o 2 vojenské útvary, tren a polní děla, vše taženo koňmi. Po krátkém odpočinku, ale ve 2. hodiny odpoledne všechno zase odjelo. Po tu dobu co byli v Suchdole, tak měla být celá vesnice samé dělo, vozy, vojáci a koně, poschovávané to bylo všude, kde to jen šlo, pod stromy, pod střechami na mlatech apod. Jak dokládá zápis mělo se prý také poslední týden i v Suchdole a okolí šuškat, že Hitler už nežije. Zpráva o kapitulaci Německa se měla donést do Suchdolu navečer 8. května 1945, načež byla 9. května ráno vztyčena Československá vlajka. Na závěr zápisu je o konci války v Suchdole v pamětní knize uvedeno, že se uskutečnil slavnostní průvod, který začal v 7 hod. večer ve Vavřinci a prošel přes Veselici a měl končit v Suchdole u hospody. Zápis tuto událost popisuje takto, cituji: „......který skýtal pěknou podívanou. Při hudbě a pod prapory červenobílými a rudými pochodovali všichni staří a i mladí v radostné náladě, dávajíce tak najevo svůj vděk rudým a spojeneckým armádám nad svým osvobozením“. Před suchdolským pohostinstvím, kde se účastníci průvodu společně s dalšími občany shromáždili, k nim promluvili podle zápisu Nečas Josef z Vavřince a Trávníček Rudolf ze Suchdolu.

Skončení války bylo přijato všemi s velikou úlevou. Přesto za zmínku stojí ještě jeden zápis ve veselické pamětní knize, vztahujíci se k obsazení republiky Němci. V něm jeho autor vyjadřuje své obavy nad tím, že snad nejhorší pro náš národ bude ztráta našeho jazyka. To podle něj mělo za následek, že cituji: „Ne nadarmo rozšířila se tehdy do každé vesničky krásná, ale tklivá píseň nenapodobitelného Karla Hašlera („Ta naše písnička česká“ a ku konci s tak smutně varovným textem, „jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít“). Písnička se měla zpívat při každé příležitosti až ji údajně okupanti zakázali. Reakcí občanů na to mělo být to, že cituji: „Povinné vyvěšování říšských vlajek se setkalo s naprostým odporem, kromě nějaké protektorátní vlajky nebyla v obci ani jedna vlajka s hákovým křížem vyvěšena“.

Tolik informace o dění ve Veselici a okolí z období 2. světové války. Cílem tohoto článku bylo, pokud možno, podat ucelenou informaci, chronologický poskládanou z jednotlivých útržků zaznamenaných v pamětních knihách a doplněnou o vzpomínky pamětníků. Věřím, že se to aspoň trochu podařilo a snad ten obraz o životě jak veselických občanů, tak i těch v okolí, bude trochu pestřejší než jen jednotlivé útržkovité zápisy v pamětních knihách.

................................................................................................................................................................

Na závěr popisu událostí v období 2. světové války ve Veselici a okolí, ještě stručně o vojenské situaci na Moravě v první polovině roku 1945. Dále uvedené informace byly získané z internetových zdrojů.

Osvobozování sloupského regionu probíhalo v rámci Bratislavsko – brněnske operace. Tato operace spočívala v postupu Rudé armády k Brnu od východu ze tří stran - z Polska, Slovenska a Rakouska. Ze severní strany to byl 4. ukrajinský front, jehož velitelem byl generál Jeremenko, který měl za úkol osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k obklíčení německých jednotek, které se nacházely na západním Slovensku a v oblasti Moravsko-Slovenského pomezí. Od jihu k Brnu postupoval 2. ukrajinský front pod velením maršála Malinovského, který měl za úkol zaútočit na Brno a odtud pokračovat na Vyškov, Prostějov a Olomouc. Součástí vojenského uskupení 2. ukrajinského frontu byla i vojska 1. a 4. rumunské armády. Rumuni útočili zejména v oblasti kolem řeky Moravy, v okolí Veselí nad Moravou či Kyjova, koncem dubna pronásledovali ustupující Němce ve směrech Kyjov - Koryčany - Zdounky a Polešovice - Halenkovice - Otrokovice. Do konce 30. dubna dosáhla 1. rumunská armáda prostorů jižně od Starého Města, severně Stupavy a Koryčan a jižně Bučovic. Činnost sovětských i rumunských vojsk se dále rozvíjela, pokračovaly útoky ve směrech na Znojmo, Rosice, Tišnov, Vyškov, Prostějov, Kroměříž, Kojetín a Zlín.Této vojenské operace se zúčastnilo na sovětské straně zhruba 359 000 vojáků, 7 860 děl a minometů, 365 tanků a samohybných děl a 637 letadel. Na straně německé zhruba 250 000 vojáků, 2 150 děl a minometů, 120 tanků a samohybných děl a 150 letadel. Uvedená německá vojska byla součástí silné skupiny armád STŘED, jejímž velitelem byl polní maršál Ferdinand Schörner, přezdívaný krvavý Ferdinand. Bratislavsko – brněnske operace byla zahájena 25. března 1945, tedy přesně měsíc předtím než vstoupila německá jednotka do Veselice.

Jak je uvedeno výše, přijela zmíněná německá jednotka ve směru od Blanska a velice pravděpodobně se jednalo o jednotku ustupující od Brna. To bylo totiž osvobozeno 26. dubna 1945, tedy den po příjezdu Němců do Veselice. Osvobození Brna předcházel letecký útok sovětských vojsk, který začal v noci z 22. na 23. dubna. Poté přešla sovětská vojska, která byla posílena o 6. gardovou armádu, jenž dorazila od Vídně, do rozhodného útoku a 24. dubna byly osvobozeny obce v těsné blízkosti jižně od Brna, 25. dubna vnikla Rudá armáda do brněnských předměstí. Útok však dále pokračoval, protože severní předměstí a vesnice v těsné blízkosti severní části Brna byly v držení Němců.

Až do začátku května probíhaly tvrdé boje na území celé Moravy, přičemž do 5. května došlo k vytvoření téměř souvislé fronty. Na severu útočila vojska 4. ukrajinského frontu doplněná o jednotky 1. československého armádního sboru, které pokračovaly v Ostravsko-opavské operaci. Na střední část frontu pronikly další jednotky 1. čs. armádního sboru ze Slovenska od Žiliny směrem na Vsetín. Útoky pokračovaly i v oblasti Hané a Vyškovské brány, avšak k dalšímu postupu na západ zabránila Drahanská vrchovina, jejíž úpatí bylo silně vojensky opevněno německými jednotkami. V tomto prostoru zřídili Němci za války rozlehlou vojenskou střelnici, přičemž došlo k násilnému vystěhování 33 obcí a tato oblast nyní sloužila jako pevnost, do níž byl postup Rudé armády a rumunských vojsk prakticky až do 8. května zastaven.

Z výše uvedených informací se dá tedy usuzovat, že v článku zmíněná rumunská a sovětská armáda postupující od Sloupu na Petrovice a jejíž část navštívila 9. a 10. května i naše obce, přišla právě ve směru od Drahanské vrchoviny poté, co byla kolem 8. května prolomená německá obrana na tomto úseku fronty.