Publikováno v Informačním zpravodaji Obú Vavřinec č. 4/2014, srpen 2014, č.5/2014, říjen 2014

V červenci letošního roku jsme si připomněli sté výročí zahájení Velké války, konfliktu, který postupně zasáhl velkou část světa a jehož se na bojištích zúčastnili i muži z našich obcí. Informace o jejich útrapách, ale i nástin života tehdejších občanů v našich obcích Vám nabízíme v tomto a dalším čísle tohoto zpravodaje. Jejich cílem je připomenout nám všem nelehký život našich předků a dozvědět se i něco málo z historie našich obcí.

Mezinárodní situace v Evropě na přelomu 19. a 20. století byla značně napjatá. Závody ve zbrojení mezi evropskými velmocemi nabraly dosud nevídaných obrátek a vývoj zbraní šel mílovými kroky vpřed. Kořeny této situace sahají do druhé poloviny 19. století a jednou z hlavních příčin byl mocenský vzestup Pruska, jež vyústil až ve sjednocení Německa v lednu 1871. Ve 2. pol. 19. století však také roste hospodářský význam českých zemí. Kolem roku 1880 představuje průmyslová výroba v českých zemí dvě třetiny průmyslové produkce tzv. předlitavska (Rakouské země, Dalmácie, České země, Halič, Bukovina). Toto období všeobecného rozvoje společnosti je však také charakteristické vznikem nových politických stran, jako např. Sociálně demokratická strana (dělníci), Strana pokroková (měšťanstvo), Křesťansko sociální strana, Národně sociální strana a Agrární strana.  

Lze však také zaznamenat rozpínavost některých států jako např. Německa a Itálie se snahou o zisk nových koloniálních území. Evropský kontinet současně provázely nevyřešené problémy na Balkáně (napjaté vztahy Ruska a Rakouska – Uherska s tamními národy pod tureckou nadvládou). To vše bylo provázeno již od konce 19. století národnostním a nacionálním napětím. Tyto a další okolnosti vedly až k válečnému konfliktu od jehož začátku uplynulo v červenci letošního roku sto roků. Konflikt, který zasáhl Evropu, Asii, Afriku a probíhal také ve světových oceánech a měl samozřejmě vliv i na život tehdejších obyvatel v našich obcích, trval až do října roku 1918. Dnes je nazýván jako I. světová válka (před rokem 1939 jako Velká válka). Záminkou k jeho rozpoutání byl atentát na Rakousko – Uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, spáchaný 28.6.1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, srbskou organizací Černá ruka. Během vojenské přehlídky byl arcivévoda František Ferdinand napaden skupinou šesti atentátníků, jejichž vůdcem byl Danilo Ilič. František Ferdinand d'Este a jeho choť, Žofie Chotkovská, byli po předchozím nezdařeném bombovém útoku na kolonu vozů poté na jiném místě zastřeleni srbským separatistou Gavrilo Principem. Ten zemřel o necelé 4 roky později 28. dubna 1918 ve vězení v Terezíně, umístěném v kasematech terezínské pevnosti. Ty sloužily od poloviny 19. století jako vězení pro mnohé revolucionáře.

Rakousko-Uhersko požadovalo vyšetření okolností atentátu do jednoho měsíce. Když tento termín vypršel, vyhlásilo Srbsku 28.7.1914 válku. Svět se na více než čtyři dlouhá léta rozdělil na státy Centrálních mocností (Německo, Rakousko - Uhersko, Bulharsko a Turecko) a jejich protivníky z tábora Dohody (Francie, Velká Británie, Rusko, Itálie, USA a mnoho dalších). Srbsko bylo podpořeno jejich spojencem Ruskem; následně se do války zapojily zbylé státy: Německo vyhlásilo válku Rusku a Francii; Velká Británie, Francie a Rusko vypověděly válku Německu a Rakousko - Uhersku. Stranou zůstala pouze Itálie. V srpnu vstoupilo do války s Německem i Japonsko; na podzim pak Rusko vyhlásilo válku Turecku. V srpnu 1914 proběhla ve všech státech mobilizace armád. Na konci srpna spustili Němci tzv. Schlieffenův plán, postavený na bleskové porážce Francie a následné válce s Ruskem, o němž se předpokládalo, že nebude schopno rychle zmobilizovat. Rusko ale vyrazilo do boje ještě před dokončením mobilizace, a tak byly v létě 1914 otevřeny naráz tři evropské fronty: západní, východní a jižní (tzv. Balkánská). Na jaře 1915 vstoupila do války Itálie a vzniká italská fronta, kde se bojuje hlavně v Dolomitech. Na jednotlivé fronty bylo povoláno okolo 70 milonů mužů, z nichž bezmála 10 milionů zemřelo a vedle toho bylo cca 20 milionů raněných. Ztráty mezi civilisty činily podle historický zdrojů 8,5 milionu osob. Na straně Rakouska - Uherska bojovalo okolo 1,4 mil. Čechů a Moraváků, z nichž padlo okolo 240 tisíc.    
Tolik v krátkosti přehled hlavních události na začátku tohoto konfliktu.

Informace o dopadu uvedených událostí na obyvatele v našich obcích poskytují jednak Pamětní knihy jednotlivých obcí, Školní kronika obecné školy ve Vavřinci a také dvoudílný Památník sepsaný Robertem Sedlákem, pozdějším kronikářem z Veselice. Tyto zdroje informují o tom, že z Vavřince narukovalo do rakousko – uherské armády celkem 50 mužů, z nichž 17 ve válce padlo a nebo zemřelo mimo frontu na následky zranění. Z Veselice narukovalo 37 mužů z nichž 6 padlo a ze Suchdolu narukovalo 29 mužů a 2 padli.  Dalším zdrojem je i publikace Legionáři na Boskovsku, napsaná v Boskovicích v roce 1938 legionářem Janem Jelínkem a jejíž obnovené vydání vyšlo v roce 2005. Tato publikace však poskytuje poněkud rozdílné údaje. Např. v údaji o počtu padlých z Vavřince je zde uveno, že jich padlo jen 6, z toho bylo 5 mužů ženatých. Potom je tam uvedeno, že obec Vavřinec měla v době zahájení války 448 obyvatel a z tohoto počtu narukovalo 66 mužů. Dále se zde uvádí, že na následky zranění na frontě zemřelo po návratů domů 5 mužů – 1 svobodný a 4 ženatí a po všech co zemřeli mělo zústat 29 sirotků. Veselice v té době čítala 313 obyvatel z nichž 44 mužů narukovalo. Padnout měli 4 muži a 2 zůstat nezvěstní. Na následky zranění měli doma zemřít 3 muži, z nichž 2 svobodní. Obec Suchdol měla čítat 244 obyvatel, z nichž 28 narukovalo a 1 měl padnout. Po něm měli zůstat 3 sirotci.      

Kromě uvedených čísel Robert Sedlák ve svém památníku shromáždil spoustu dalších informací, které se mu pravděpodobně podařilo z větší části získat přímo od účastníků války. Na dokreslení životních příběhů některých z nich si zde dovolím několik uvést.  
Sedlák např. píše o tom, že právě v den kdy se světil kříž pod Vavřincem, označovaný později jako „Bílý kříž“, měl se na tuto slavnost dostavit sloupský listonoš a oznámit zástupu, že nese obsílku k narukování vojákům, kteří se musí dostavit do 24 hod. na místo určené. Uvedená slavnost měla být přerušena, lidé se začali rozcházet domů, ženy měly plakat a bědovat i s dětmi a muži je utěšovali, že za krátký čas, snad do tří měsíců, že budou doma. Prvně narukovali záložníci již 2. srpna 1914, ale odvody mužů však pokračovaly po celou válku – další muži byli získáváni jednak rozšiřováním věkové hranice pro vojenskou službu (nakonec se vojenská povinnost vztahovala na všechny muže mezi 18 a 53 lety věku, tedy roč. nar. 1865 – 1900). Branná povinnost se týkala mužů ze všech sociálních skupin tehdejší společnosti. V zápise ve Školní kronice je např. uvedeno, že v období války narukovali i učitelé z vavřinecké školy a z tohoto důvodu byl školní rok zahájený později a nebo se učilo jen dopoledne. Jedním z nich byl i Antonín Kočvara, nar. v roce 1892 v Doubravici. Jmenovaný je vedený jako příslušník českoslovených legií do nichž měl vstoupit v Rusku v červnu 1918. Muži z našich obcí podléhající vojenské povinnosti náleželi k jednotkám spadajícím do územní působnosti doplňovacího okresu Brno, jež náležel pod Vojenské velitelství Vídeň (II. sborová oblast) – jednalo se např. o 14. zeměbranecký a domobranecký pěší pluk, oba se sídlem v Brně, 17. a 25. prapor polních myslivců, 1. pevnostní dělostřelecký pluk a 10. pevnostní dělostřelecký prapor, 11. a 15. dragounský pluk atd.             

Jedním z těch, kteří narukovali byl také Josef Kala  narozený nar. 1893 ve Vavřinci čp. 36. Ten se po narukování do kasáren v Brně na Špilberku zanedlouho ocitl na ruské frontě a v Památníku popisuje Sedlák spoustu jeho vzpomínek na jeho válečné útrapy, kterými si prošli všichni, kdo byli povoláni bojovat za „císaře pána“. Mimo jiné se dozvídáme, že Josef byl postřelený do nohou střelou dum-dum, která byla později zakázána a než se mu doslalo ošetření, uběhlo celých 50 hodin. Dalším z účastníků tohoto konfliktu byl Karel Sáňka narozený r. 1891 ve Veselici čp. 3, který sloužil v Terstu. Poté byl přeložený na loď Beta na ostrově Lussin, kde sloužil jako obsluha děla a měl toto dělo obsluhovat, když se vypalovaly salvy na počest arcivévody Feardinanda, který přijížděl do Bosny ještě před začátkem války v době, kdy se tam konalo vojenské cvičení rakousko – uherské armády. 

Z Veselice to byl také Rudolf Nečas nar. 1889 ve Veselici čp. 1, který narukoval v rámci mobilizace do Brna, potom odjel do Haliče a odtud na ruskou frontu, kde byl zajat. Byl lehce raněn a jako zajatec se dostal vlakem z Kyjeva přes Ural až do Murmaňska. Tam si vybral práci v dole na zlato a potom byl odkomandován na statek. Po útěku, chycení, věznění a další práci na velkostatku se dostal do uhelných dolů v Donské oblasti. Těsně před koncem války sloužil ještě krátce v Tyrolích.
Dalším z vavřineckých mužů to byl např. Leopold Nečas narozený r. 1897 ve Vavřinci čp. 5. Ten  narukoval jako 18-ti letý a po 3 měsících odjel na ruskou frontu. Zde měl být svědkem toho, jak vedle něho dopadl do podzemního krytu granát a ze 12 ukrytých vojáků zůstalo 7 mrtvých. Poldík, jak ho později oslovovali vavřinečtí občané, měl velké štěstí v tom, že obsah jeho osobních věcí umístěných v tlumoku, jež nesl na zádech, zachytil střepinu šrapnelu. Ten náraz byl tak silný, že jej to vyhodilo do vzduchu, ale až na pár drobných zranění se mu nic nestalo a tlumok mu vlastně zachránil život.

Ze vzpomínek Jaroslava Stloukala nar. 1899 ve Veselici čp. 19 se zase dozvídáme jednu z dalších útrap, jež provázela vojáky na frontách. Byl to hrozný hlad a tak mnohdy hladoví vojáci konzumovali maso z právě uhynulých hladových koní a někdy dokonce vykopali koně již zahrabané. To, ale většinou vedlo k tomu, že se v rakouském vojsku rozmohla taková úplavice, což  zapříčinilo, že Jaroslav např. až 8 měsíců si neměl možnost vyměnit prádlo a nebo si alespoň vyprat a on i větší část vojska byla plná vší.  
Jednou z obětí v této válce byl i Josef Ševčík nar. 1875 z Vavřince čp. 6 (zemřel 15.8.1916). V archivu rodiny Halámkových, jež jsou potomky jmenovaného a kteří žijí na této usedlosti, se dochovala mimo jiné i Poslední vůle (Pořízení) sepsaná dne 15.3.1916 v nemocnici v Hallu v Tyrolích. Poslední vůle je psaná obyčejnou tužkou na obyčejném papíře vytrženém z nějakého sešitu a jako svědkové jsou podepsáni František Vítek z Jimramova a Jan Dvořák ze Šebetova.

Vedle uvedených útrap našich předků na frontách postihla však v červenci roku 1917 veselické občany další velká pohroma. Byl jí požár, který postihl 17 nemovitostí, jimž většinou v lepším případě shořela jen střecha. Požár byl díky větru tak silný, že při něm dokonce shořela i obecní stříkačka. V tu dobu byl na dovolené zmíněný Karel Sáňka z Veselice, kterému však při požáru shořela vojenská uniforma a veškeré doklady, zachránil jen civilní klobouk, košile a pár dalších civilních věcí. Určitou pomocí veselickým občanům, kteří byli postižení požárem byla  pomoc poslance Říšské rady Josefa Šamalíka z Ostrova (od roku 1911 do zániku rakousko – uherské monarchie), kterému se podařilo některé muže z postižených rodin na určitou dobu vyreklamovat z války.

Vedle této nešťastné události, která postihla téměř 1/3 tehdejších domů v obci, je nutno ještě zmínit, že veseličtí občané zrovna tak, jako občané v dalších obcích, strádali např. i nedostatkem potravin, ale i třeba ošacení apod. Problémy s nedostakem potravin se ukázaly již v roce 1915. Každá obec měla předepsáno, kolik má odevzdati žita, ovsa, ječmene, brambor, sena, slámy, dobytka a když se nedařilo dodávky plnit, pak obec navštívila rekvisiční komise. Někdy přišla i s vojenskou nebo četnickou asistencí a jejími členy byli většinou i učitelé z vavřinecké obecné školy. Obyvatelstvu byly stanoveny směšně nízké příděly na maso, chleba, cukr, mouku, brambory, obilí, petrolej, mýdlo apod., a to formou přídělových lístků. K tomu byl jmenovaný v každé vesnici komisař, který měl na starost vydávat přídělové lístky podle počtu osob v domácnosti. Nedostatkem kůže na obuv trpěli např. obuvníci a tak lidé chodili často v opánkách s podrážkami ze dřeva. Život tehdejších obyvatel byl tedy velice těžký. Přesto najdeme ve školní kronice zápisy o sbírkách, které provedly děti z vavřinecké školy v našich obcích ve prospěch vdovského a sirotčího fondu (7.10.1914 a 20.10.1918).      

Tolik několik informací o útrapách, kterými trpěli naši předkové jak na válečných frontách, tak civilisté v obcích. Tento konflikt byl však provázený ještě jedním jevem, a to odsunem civilního obyvatelstva z oblastí hlavních ohnisek války na rakousko - italské frontě. Poté, co v květnu 1915 vyhlásila Itálie, coby jeho dřívější spojenec, Rakousko – Uhersku válku, bylo na území Čech a Moravy odsunuto několik desítek tisíc italských uprchlíků z oblasti jižního Tyrolska. Jednalo se vlastně o příslušníky rakousko – uherské monarchie a říkalo se jim říšští Italové. Odsun přímo souvisel s přípravou tzv. Sočské fronty (podél řeky Sočí v dnešním Slovinsku), kde se odehrálo posléze v období od konce června 1915 do poloviny září 1917 celkem 11 bitev a je velice pravděpodobné, že se těchto bojů zúčastnili i muži z našich obcí. Historické zdroje uvádějí, že zde mělo padnout až 1 milion vojáků. Na Blanensku a Boskovicku našlo v té době dočasný domov a obživu téměř 2 000 italských uprchlíků, kteří pracovali převážně v zemědělství, ale i v průmyslu v Blansku a v Letovicích. Ve Vavřinci jich žilo 10 na usedlosti čp. 39, z toho 4 děti a v Suchdole 8 v čp. 4,  z toho také 4 děti. Tyto děti navštěvovaly obecnou školu ve Vavřinci a u dospělých osob se jednalo většinou o ženy a starce, protože mladí muži narukovali do války.

Dalším, co je zapotřebí při popisu událostí z období Velké války připomenout jsou legionáři. Jejich jména jsou také zmiňována v pamětních knihách a Sedlákově Památníku a jejich výčet je uvedený i v publikaci Jana Jelínka. Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za I. světové války. Název však vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení „revoluční dobrovolná vojska“. Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku. Podle místa působení je lze označit jako československé legie v Rusku, ve Francii a Itálii. Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů – oficiální označení příslušníka vojska). V Rusku bojovaly nejdříve proti rakousko - uherské armádě a Němcům na Ukrajině a poté za ruského cara spolu s Bílou armádou proti Rudé armádě. Ve Francii vznikla v roce československá brigáda, která se na jaře roku 1919 vrátila do nově vzniklého Českolovenska. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. V Itálii z dobrovolníků vznikaly nejdříve výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československé divize a v prosinci téhož roku vznikl armádní sbor o síle 20 000 mužů, který se v letech 1919 – 1920 přesunul do vlasti. Nejznámější bitvou na italské frontě, v níž bojovali českoslovenští legionáři, byla bitva na Piávě. Jejím paradoxem bylo, že zde čsl. legionáři mnohde válčili proti českým a slovenským vojákům rakousko-uherské armády. Historické zdroje uvádějí, že na všech frontách celkem padlo 5 152 československých legionářů, z toho 4 112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.        

V létě roku 1918 dochází k obratu ve válce. Francouzsko – anglická vojska, poté co na jejich stranu vstoupilo USA, prolomila v boji při Ardenách německou obrannou linii a valila se směrem na východ k hranicím Rakousko – Uherska a Německého císařství. Vyčerpanost ekonomik těchto zemí, jež vedlo až k revoluci v Německu, zapříčinilo až ukončení tohoto válečného konfliktu. Došlo k němu v listopadu téhož roku, kdy Německé císařství (11.11.1918) a předtím i Rakousko – uhersko  (3.11.1918) přistoupili na nabídku amerického prezidenta Wilsona, kterou učinil již v lednu 1918 předložením tzv. 14-ti bodového programu poválečného uspořádání světových poměrů.

Život po skončení války se pomalu začal vracet do předválečných poměrů. Skutečností však je, že se někteří muži vraceli ke svým rodinám i několik měsíců po ukončení války. Byli to především příslušníci Čsl. legií, kteří se např. z Ruska vraceli několika desítkami transportních lodí z Vladivostoku do Terstu a potom dále domů vlakem. Příslušníky Čsl. legie vracející se z Itálie zase čekalo nasazeni na demarkační linii na Jižním Slovensku, na nově vznikající Slovensko – maďarské hranici. Jejich úkolem bylo vytlačit jednotky uherské armády z území dnešního Jižního Slovenska na území dnešního Maďarska.                   

Závěrem ještě několik informací o pamětních deskách se jmény padlých a nebo zemřelých na následky zranění ve válce. Tyto desky jsou umístěné na pomnících, jež jim zbudovalo v minulosti vedení jednotlivých obcí. Ve Vavřinci najdeme vedle kapličky mramorový kříž, jež byl zbudovaný pravděpodobně již v roce 1919 vavřineckou obcí za podpory štědrých dárců, a to na oslavu ukončení I. světové války. Jména vavřineckých občanů padlých ve válce však najdeme na vavřinecké návsi na pomníku zbudovaném v roku 1928 místními občany. Slavnostní odhalení se uskutečnilo v neděli 28. října, tedy 10 roků po skončení války a v den, kdy si občané Vavřince připoměli také 10. výročí vzniku Československa. 

Ve Veselici byl pomník padlým nejdříve odhalený 17.7.1932, kdy byla pamětní deska osazena do výklenku na obecní budově v rámci rekonstrukce budovy bývalého obecního špitálu na hasičskou zbrojnici. Poté byl obětem I. i II. světové války zbudovaný v roce 1985 nový pomník v parčíku před Kulturním domem.  
V Suchdole byla pamětní deska nejdříve umístěná na pomníku u rybníka a v roce 2005 byla umístěná na obecní budovu.   

Jména obětí Velké války, jež pochází z našich obcí, uveřejníme v některém z příštích zpravodajů.
 

Za pomoci informací z webu a pamětních knih našich obcí zpracoval Miloslav Novotný